Většina z nás pohlíží na pohádky jen jako na dobrý způsob, jak děti uklidnit a uspat nebo jako na něco, na co se i my dospělí o Vánocích rádi podíváme v televizi. Asi každý se s nimi setkal. Někomu zprostředkovali první pohádky rodiče či prarodiče, jiný se s nimi seznámil třeba až od paní učitelky v mateřské školce. Jedněm byly předčítány, jiným pouštěny na kazetách. Někdo si je dokonce později četl i sám, protože má pohádky rád, nebo si je náš vzdělávací systém žádal do čtenářského deníku ve škole. Každopádně se dá říct, že kdo neslyšel o Popelce, má mezeru ve vzdělání.
V dnešní době je bohužel asi nejčastější formou televize, která sice dítě zabaví, avšak nedává prostor představivosti a kreativitě. Moderní pohádky jsou mnohdy bezduché a postrádají jakoukoliv přidanou hodnotu. Pokud tedy ovšem za přidanou hodnotu nepovažujeme fakt, že se dítě zabaví a máme od něj na chvilku klid. Televize dítěti přináší již hotové obrazy postav, jejich hlasů, oblečení i grimas a znemožňuje tak dítěti vykreslit si pohádku dle vlastních představ.
